DNESKA

Každý den několik veršíků

zvyk jsem psát valná už leta –

ne, prosím, pro pastvu kritiků,

taky ne pro slávu světa.

Člověk si lecos tak ujasní,

z trudného chaosu nitra,

lecos též odpíše, odbásní,

oh, básník, hlava je chytrá!

Dneska má teploměr 12 R –

sluníčko pořádně topí –

sníh všudy byl včera na večer,

dnes po něm není už stopy!

Sněženky, vida, tři docela

zdvihají běl zvonků z trávy,

a tráva chystá si zvesela

už zeleň pro ty dny slávy.

Na písku pěšinky rámus, křik,

sbor vrabců – hle, lásky scena:

střapatý vášnivý milovník

skáče a piští a stená

kolem své zdráhavé dívčice,

ta mlčí, uskočí trochu –

náhle ta taškářská vrabčice

do kštice zatne se hochu,

smýká jím, vleče jej, stále rve,

neslyší žalostné hlásky –

sbor vrabců rozkoší skáče, řve,

baví se dějem té lásky!

Počkej jen, holčičko ukrutná,

počkej jen nějaký týden:

jsi v hnízdě, pět vajček hnízdo má,

pan vrabec spokojen, kliden,

chvilkou jen k tobě se podívá,

něco ti v zobáček šine,

odletí, kola svá vášnivá

provádí – – – okolo jiné!

Tak vida, dívám se oknem ven,

a ten čas úprkem kluše,

co jsem dnes napsat chtěl, co to jen

odepsat chtěl sobě z duše?

Ti vrabci... takový všední pták...

člověk jich sta za den vidí –

ale vždyť jak u nich, zrovna tak

chodí to v životě lidí.

Pravda, že opravdu pravda ta

je valně stará a šedá –

inu, když pro ta svá mláďata

Příroda práci si nedá –

vymyslit novou si fasonu,

rozlišit, kam že co přijde –

ne, podle jednoho zákonu

milují vrabci i lidé.