Dní několik už jen, a v dusné svojí celi

Dní několik už jen, a v dusné svojí celi

se v posled rozhlédneš, kam odvezli tě kdysi,

když jaro vonělo a venku ptáci pěli

a hnízda vlašťovky pod římsou stavěly si.

A teď, až přijedeš, jen podzim uvítá tě

a pole zoraná, na něž se mlha lepí,

pár plachých koroptví, jež skrývají se v blátě,

a kdesi z továrny ta zvláštní vůně řepy.

Spleen najdeš zoufalý, jenž leží všude, všude,

a hroznou únavu, jež pozvolna nás chvátí –

zač také teď už rvát se, za co bojovati.

Co stále chtěli jsme, prý jistě jednou bude –

tak moudří vůdcové teď krotí naše stesky,

a v klidu robí dál své z kalafuny blesky.