DNI.

Je přešlý den jak list, jenž na zem padá

se stromu tvého, se života snětí;

ten na haluzi dlouho zdál se tkvěti,

a jiný, zdá se, sotva vzrost’, již zvadá.

Což jeden list! dí v smíchu duše mladá,

Ať padají si: jeden, druhý, třetí,

leč pozděj', jak tak za listem list letí,

již úzkostně se sčítá spadlých řada.

To žití řád – co lidský stesk tu změní?

A mně těch spadlých listů líto není,

a proč by vzdech můj pád jich doprovázel?

Mně líto těch jen, ve vášni a bolu

jež sám jsem střásal lehkovážně dolů

a pošetile ve klín větru házel.