DNI

Dni, chudí dělníci, jimž určeno je v potu

si dobývati práva ku životu,

nad horským krajem plynou hluše, němě,

jen mžiky malé za trvání země.

Dni, siví pavouci a tkalci trpěliví,

již třebas ukryti, jsou intensivně živi.

Dni, kati sveřepí, jichž meč je dílo skvělé,

jsa zaťat abstraktně v tvém škubajícím těle,

jak strašně míjíte a putujete krajem,

kde v šeru vykvetlí, přec velmi záhy zrajem!

Kam jeden po druhém jak pěšci armád spějí,

než zčerná noc a hvězdy zkrvácejí?

Dny, režné obláčky na tyrkysové pláni,

kam metly větrné vás věčně popohání,

kam, samy nechtíce, se ztrácíte mým očím,

když dálka macechou a stesk když je váš otčím?

Dny prázdné na horách, dny studené a pusté,

až na dno nicot svých mne přece nepohruzte,

neb dosud krev, byť zpomalená pění

a ještě není touha k utišení.

A ještě osud zve mne, s vším se bíti,

co tvoří podstatu a všechen vnějšek žití.

Můj horský kraj jen jeden v světa krajích,

kde ptactvu souzen časný odlet na jih,

a slunci dáno zářit šikmo na zem,

i růži zčernat pod předčasným mrazem,

dub staletý pak roztít švihem hromu.

A lidem mlčet. Nelnout k pranikomu.

Jak volské jařmo osud na svém týle

ne oddaně nést, ale zarputile

a duel svádět se svou mukou vlastní.

Být tiší není totéž, co být šťastni.

Jen cos jak nenávist a nezjevenou zlobu

lze tady nést až k vesnickému hrobu,

kde hvozdík zkvet tak divoký a tmavý,

jak stopy krevní na podušce trávy.

Nad horským hřbitovem dny zpomalují chůzi.

Snad z touhy osudné. Snad z rozkoše. Snad z hrůzy.