DNOVÉ.

Jsou dny jak zrnka pepře hnědá,

jež dítě pouští prstíky,

však sotva jedno k ústům zvedá,

hned nářek z toho veliký.

Ó nech je, ať jen ledabylo

v tmu skanou, z které vstaly, zpět,

a s nimi vše, co draho, milo,

stisk ruky, úsměv, sladký hled.

Jen k jejich nechtěj vnikat jádru,

tam nevýslovná hořkost spí,

a poslez krev, již máš v svém ňadru,

bůhví jak na tvé ruce lpí.

A hořkost pálí a krev pálí,

a vesmír hrob je veliký –

dny, život, – pusť je hezky z dáli

jak dítě pepř skrz prstíky.