Dnů deset tisíc mých. Zacházím v samotu

Dnů deset tisíc mých. Zacházím v samotu

uprostřed přírody a města ruchu, shonu,

odcizen všemu, zapadám jen v sebe

a nad příbytky bydlím blízko zvonů.

Dnů deset tisíc mých a bezpočetně nocí!

Své ucho ke rtům samot, ticha kladu

a modlím se a postím, žízním, úpím

a každým krokem dál jsem od základů.

O samoto má, nevýmluvná, hrozná,

v níž není posvěcení, radosti a světla,

v níž věčná prasíla v své děsné lhostejnosti

svým s tvůrčím šílenstvím se v mukách střetla.

Job nesmrtelný sobě sám se rouhám,

– v modlitbách přemítání úzkost svatá! –

jsem vůle bolestí ve zdání všehomíra,

a není boha mimo tathagata,

a není poznání a hmoty, ducha, síly,

ne smrti, hříchu, pravdy, prostoru a času,

a nejsem já a nic, jen bezúčelné všechno;

vše mimo bytí – slova, zvuky hlasů.

Mystický Ahasver a Faust, Hamlet věčný

hledaje absolutno kosmem celým,

vím, není pravdy v prostoru a času

a mimo ně, tož v člověka se vtělím,

své smysly násobě a nové světy tvoře,

bych myšlénku a krásu, sebe chápal,

a do slepoty tmy a noci ducha

bych umění a srdce rozžal zápal!