DNY ZÁŘIJOVÉ (I.)

Dny zářijové: slunce obzor jasní.

Je slavno ticho. Mlčí pole, hvozd.

Den včera byl, kdy elegik si zasní

o životě, jenž stvořen pro marnost.

Den pod mrakem to byl a zatažený.

Co bylo živo, nosilo svůj flór.

Květiny chřadly, odkrásněly ženy.

a člověk cítil, jak je čímsi chor.

Nad hlavou horkou nevlídně les šuměl.

V tvém srdci znělo: Ite, missa est!

Nechápal nikdo, nikdo nerozuměl

a rozuměl-li, tíž’ to bylo snést.

Kdož byli mrtví, opouštěli hroby,

těm, kteří žili, nesli ortel svůj.

A na rtech chladly těžké obžaloby:

– Tys vinen. – Ne, ty. – Vina stůj co stůj!

Dnes pravý den však přišel zářijový.

Nebe je modré. Vše, co vidíš, jas.

Jas nad živými, slunce nad hřbitovy.

Vstaň, elegiku, vztyč svou hlavu zas!