DNY ZÁŘIJOVÉ (II.)

Vstaň, elegiku, zahuď svoji píseň,

čas dnes je mluvit, neboť mlčí les.

„Na staré kráse leží chlad a plíseň

a není statků, kterých šetří rez!

Mdle pod ovocem větvice se kloní,

kde nesly květy kdysi lehce tak!

A jablka, jež rdí se na jabloni,

ta nenahradí nikdy rudý mák.

Tvé jaro minulo; tvé léto také míjí.

Dnes láká obzor nekonečnem svým.

Kouzlíš si román, kouzlíš tragedii.

Je něco to a je to vlastně dým.

Bolestí krásných dílo tvé ti nedá,

radostí směšných, jimiž duben hrál.

Zlá slova tobě říká napověda

a ty je po něm opakuješ dál.

Je slunce dnes. Však zdá se, vše že chladí.

Je jasno dnes. Je střízlivý jas ten!

Nic nerovná se utracenému mládí,

nic nedá ti už zářijový den.

Po polích rušno. Sklizeň sváží vozy.

Zlá byla, dobrá? Pohleď v rej a ruch.

Kde sklizeň tvá je, brachu? Bohpomozi:

snů několik a efemerních tuch.

Chtěl promluvit jsi do osudů kraje,

chtěl pathetickou v zemi roli hrát.

Když na vše zašlé hledíš vzpomínaje:

rci, účelu jsi dosáh’ jedenkrát?

Jak svatý Jiří šel jsi potřít draka.

On triumfuje. Chrlí klam a lež.

Strhl jsi masku s tváře darebáka.

On triumfuje. Nuže, co dál chceš?

A z Hrdin Ospalých jednoho’s neprobudil,

jak snili, sní zas poklidný svůj sen.

Tyto jsi bavil, ony zase nudil.

Co dá ti ještě zářijový den?“