DNY ZÁŘIJOVÉ (III.)

„Já hledím,“ odpovíš. „Mé radost je, že zírám.

Že vzduch je jasný tak a svět že přede mnou.

V tvář hledím osudům, v tvář pověrám a vírám.

Kde vidíš ovoce, já vidím ještě květ.“

„Já hledím,“ odpovíš. „Má bolest je, že zírám.

Že vzduch je jasný tak a svět že přede mnou.

V tvář hledím osudům, v tvář pověrám a vírám.

Kde vidíš početí, smrt vidím tajemnou.

Obtížen osudy, a přece lehčí pýří,

do dálek zalétám a nesu si svůj lov.

Jak divní cizinci v mých dvoranách to víří,

jak divná echa slyším divných slov!

Jak divné převraty se v dumách mojích snoubí!

Jak divná hudba to v mém srdci věčně zní!

Já nikdy do větších se nezadíval hloubí,

tak nikdy nechápal jsem věci poslední!

Mne často zamrazí, když hledím na obrazy:

neb s krásou hrůzu též mi usouzeno zřít.

Zřím lesy, moře já, zřím žraloky a plazy.

Zřím hory, propasti a vše to musí být!

Zřím města, paláce, spíš brlohy než domy.

Zřím ctnost a zločiny, zřím zlých i dobrých sen.

Má prosba jediná: by slunce nezašlo mi,

bych dlouho zřít moh’ v zářijový den.

Bych mohl zachytit ty výšiny a propast,

bych mohl zachytit vše velké, záhadné.

Slunce už vysoko a nelze chvíli propást:

neb večer přijde-li, mne účet čeká dne!“