Do alba.

Až kdysi mrtva moje hlava

zpět klesne v podušek klín bílý,

já vím, tě schvátí náhle trpký žal:

propukneš v slova usedavá,

a ret tvůj k hlavě mé se schýlí,

by na rozchod ji vroucně zulíbal.

A všechno smilování, všechen cit,

jimž kdybys byla dala kvésti,

jsi mohla povznést mne a oblažit

a nasit tolik, tolik štěstí

v ten úhor žití, v krušný ten můj věk: –

ty vdechneš, pozdě, ve svůj polibek.

Víc nevzbudíš ustydlé čelo,

jež starostí se pro vás chvělo

a namyslilo, natrpělo: –

v tvůj žal a v ručky dítek spjaté

víc nezatepe, kdys tak vzňaté,

to moje mrtvé srdce zlaté.