DO ALBA.

Po vlnách na Labi houpá se víla

celičká bílá,

(jakoby pudrem se sypala z rána,

taková bílá!)

Houpá se, houpá,

ve vodě průzračné nožky si koupá.

A zpívá – touhou jí chvěje se hlas,

ňadra se zvedají a oči svítí.

A za ní po vodě podoben sítí

široko rozhozen splývá jí vlas,

tmavý a hedvábný vlas.

A zpívá toužebně: „Mládenče, stůj!

skoč pro můj bílý květ, a bude tvůj,

krásná jsem, sladká jsem, skoč jenom ke mně,

zlíbám tě, zobjímám, zkonejším jemně.

Poslechni! pokus se o štěstí nyní,

nežli tě předejdou jiní!“

A mladík na břehu otvírá oči

a ústa otvírá, svět se s ním točí,

běží a po hlavě do Labe skočí. –

Okamžik mazlení životem koupí,

na hrudi labutí utratí dech. –

Vždyť víte, rozmilá, v pohádkách všech

mládenci vždycky jsou hloupí!