Do album. (1.)

Štěstí naše – pták jest zpívající,

posloucháš a cítíš slzy v líci,

posloucháš a cítíš v srdce ruchu

tajemnou a sladkou táhnout tuchu,

jako v chóru andělé.

Zpívá! Ani nevíš, a v tom zpěvu

do jásotu je ti, do úsměvu,

a zář zlata, která prší s nebe

po nivách a stráních kolem tebe,

hoří tobě na čele.

Zpívá! Podle rhythmu v tichém letu

laškujíce, vznášejí se s květu

na květ, s jabloňové vonné větve

snové tvoji, mladé naděje tvé,

zlatokřídlí motýli.

Vůně, plná kouzla, plná taje

z modré dálky, zblízka, zevšad vlaje,

vstoupá z hlubin duše tvojí skrytě,

až se pod ní kloní rozpačitě

obličej tvůj unylý.

Věříš? – díváš se tak bez pohnutí,

spínáš ručky své, jak cit tě nutí;

ráj to! co se spřádá v tvojí duši;

tiše, tiše, ať se nevyruší

sladce zpívající pták!

Věř jen! Nač tě rušit nyní ze sna,

kolem kvete luzná, sladká vesna;

a pták zpívá stále dojemněji,

až se nitro, celé srdce chvějí

velkým štěstím – ale pak!

Doba přijde, kdy se k letu zvedne,

zmizí navždy v dálce nedohledné;

marně vztáhneš, dítě, ruce za ním,

prchne s tvojím dětským usmíváním,

nevrátí se nikdy víc!