Do album. (2.)

Juž sstoupáš zvolna v život – údolí

a snivě zíráš v dálku mlhavou,

zář úsměvu ti v tváři chvěje se,

zář slunce zlatem plá ti nad hlavou.

Za tebou ještě hoří oblaky,

to pod šarlatem ranních červánků;

pod nohou tvojí růže rdějí se,

a strom ti hází květy do spánků.

Dech vůně z polí, luk a se strání

tvou duši tklivou plní pomalu,

jež z oka tvého plaše dívá se

jak poupě z rozpuklého obalu.

Jen sstoupej dál! tak vždycky nebude,

kraj kolem tebe zvolna uvadne,

zář jara k západu se nakloní

a zcela v dálce kdesi zapadne.

A kolem mráz – ó, jaká proměna!

a jíní na stromu a na keři,

a v luhy padne sníh a na stráně,

snad zachytne se i v tvé kadeři.

Pak jestli obrátíš se v stesku zpět,

zkad vyšla’s šťastné dítě poprvé,

zas uzříš v dálce jako dříve kdys

červánky pozdní hořet do krve.

A úsměv zase zbloudí na tvůj ret,

snad ne tak šťastný více – smutnější,

a vzpomínka, jež kmitne duší tvou,

tu bolesť v resignaci skonejší.

Pak známé tváře v mysli oživnou,

snad mezi nimi – kdo ví – moje též,

jež v hrobě bude juž se rozpadat –

zda v modlitbách nás slzíc vzpomeneš?!

Snad zadíváš se smutná také sem,

co vepsal jsem zde dávno na ten list;

však nepřečteš to písmo vybledlé –

jen srdce po paměti bude číst!