DO ALBUM.

Vadnoucí poupě, tvou to není vinou,

že o samotě rosteš na hrobě,

pel, rosa, záře v srdci mém ti kynou,

můj pustý život dost má na tobě;

mé písni schází mnoho k diademu –

pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!

Což na tom, že lesk tvojí krásy bledne!

Znám kletbu žití – nač se vymlouvat?

Když v pokušení ret se k nebi zvedne,

to slabá hráze v bouřný vášně chvat!

Vím, co jest krůpěj vedrem zemdlenému –

pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!

Tou láskou, která mech na skály věší

a v keře hnízda, svlačec na rumy,

tou láskou, která opuštěné těší

a hořkým slzám studu rozumí:

tou láskou ty jsi draha srdci mému –

pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!

Tak smělý plavec v rozbouřené vlny

pro vzácnou perlu jít se nevzpouzí,

tak nejkrásněji září měsíc plný,

když v černých rumech stíny probouzí,

tak srdce mé – jak možno zazlít jemu? –

pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!

Můj zpěv zajásá, když jak rosa schovat

se smí, mé poupě! ve tvém kalichu,

když motýlem smí tebe obletovat

a vinouti se k tobě po tichu,

jak kol tvých boků paprsk vodojemu –

pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!

A když vykouzlí pod hedbávné řasy

dávného blaha úsměv jediný,

na bledé čílko pablesk první krásy

a v srdce sladké touhy neviny:

sám písni své laur připnu k diademu –

pojď, růže má, já do svých snů tě vemu!