Do Ameriky.

To chytne mě, kdy vidím na peronu

zamlklý hlouček venkovského lidu,

než poslední zalehne úder zvonu,

opouštět svoji ves a svoji bídu.

V tom rámci břečťanu jich bludné stíny

ve svitu měsíce se střásat zdají

lhostejnost všecku, kal té všední špíny.

Ba, loučení je přemáhá, že lkají

žilnatí starci, vlak co v před se hýbá;

blíž k oknu tisknou vlhké vrásky skrání,

zřít, kterak měsíc za ně vsi ty líbá,

ty lesy, vsi, ty temné pruhy strání. –