DO ČERNÝCH MRAČEN...

Do černých mračen ponořit mám hlavu

a sama klesnout u té strašné skály

v myšlenek mučivých šíleném davu?

Opustit slunce, soumrak sbližující

a vidět hvězdy mizeti tam v dáli,

ty zlaté, svaté, tolik slibující?

Do slepých pustin svoje srdce vložit

a přijmout rubáš ebenových nocí,

v zděšení zápas smrti znovu prožít?

A u té skály padnout bez pomoci

a vidět mosty, vidět bílé cesty

s tušením cíle, podivnými městy,

jež mají domov, krby rozzářené

a harmonie srdcím přislíbené?

A zemřít sama u té strašné skály,

kde vlny roztříštěné umírají

ve tmě a chladu? V propasti se sřítit,

v něž slzy řekami se vylévaly,

a Srdcem, v němž se Slunce lásky tají,

krvavě v příští dny a noci tvoje svítit?