DO ČERNÝCH TŮNÍ.

Do černých tůní vichr zavál květy

a ledem bil do zlatých kadeří,

o jejichž plamen pálil jsem své rety,

když luka vlhnou, když se sešeří.

Perutě její bílé skameněly,

a v očích bolestných je rakve stín,

ve tvářích nosí smutek rozechvělý,

a její smích je chřestem suchých třtin.

Rty její spálené a hořce rozlomené

jen výčitkami mučí hlavu mou,

jež jsou jak hřeby k srdci zaražené,

a čelo tlačí hustou, černou tmou.