Do ciziny.

Na květ útlý citu mého

padly ciza chladu stíny;

zatoužila duše moje

tam po horách domoviny.

Jak holubka uplašená

let svůj toužný rozepnula,

v místech svátných upomínek

zmdleným křídlem spočinula.

Spočinula, vhroužila se

ve minula zbledlé rumy,

rozelkala krajem širým

písně rmutné, žalné dumy.

Rozelkala píseň smutku

ten svůj nářek holubiný –

že vyrvána z lásky lůna

byla chladné do ciziny.