Do dáli.

Má otčino, má drahá otčino,

dražší mi všeho, co mi srdce stiská,

čím oko mé kdy slzou zrosíno, –

má otčino, mně po tobě se stýská.

Ach stýská, stýská po té tváří milé,

jak dítěti se po náruči matky,

z níž vyrvalo se za svévolné chvíle

jdouc za vidinou v jiném světa díle,

a odpuzeno chce a nemůž zpátky.

A bez útěchy bloudí cizí zemí

a nemá nic, jen k vzdechu pohled němý,

a jen tu noc s tím snem svým o domovu

a jen ten vzdech, když probudí se znovu.

O domovino, domovinko v dáli,

kéž vyslovit mi lze, jak toužím zpět,

kéž to, co div mi prsa teď nespálí –

leč marně, marně, řeč jest pouhý led,

s nímž prsou žár se spojiv slzu zroní

ta novou v tváři vrásku vyzebe,

a skane, sehne, ty nevíš ani o ní,

a já tu práhnu, pláču, hynu bez tebe.