Do dálky!

Vlak přede mnou zahřměl, jak pražce se kolejí třesou!

Co telegrafní dráty v dál různé vzkazy své nesou,

zde život sjel plný v idyllu tichou jak blesk.

Ó moji snové! Ó moje dumy! Ty ptáš se, kde jsou?

Jak roje motýlů hřmotem tím splašeny vzlétly,

a spilí klesají v slzičky i šalvěj zkvetlý –

v mou duši sletěl jen stesk...

Stesk po dálce, dálce... Ó jakby v ní bylo jen žití!

A přec i tam jako zde odvěčné hvězdy ty svítí,

strom stejně tam šumí, stejně tam zpívá si pták,

tvá bolest, tvá touha, čím srdce vře, a co vše cítí,

stejně by pálily, vřely tam, k obloze lkaly,

a stejně by odtamtud jak odsud v mlhavou dáli

se vzpíral slzavý zrak!