Do dívčího památníku.

Nic neznám krasšího v tom světě vůkol

než české ženy, české děvy úkol!

Čím královna jest na cizinském trůně,

jež vládne obestřena chladným leskem?

Ó víc jest žena v prosté chýžky lůně,

jež plamen hlídá na tom krbu českém,

kde nejvřelejší vzňal se pravdy zápal,

jenž sluncem zaplál v mračna středověká,

a zázrak, jejžto věk náš sotva chápal,

div, jehož nepřátelský svět se leká,

div z mrtvých vstání zmučeného lidu

se zrodil v dumající lásky klidu!

té lásky nejhlubší! Kéž věčně stálá

vždy novou pravdou, novým divem sálá

a vzbouzí, jasní, tvoří, blaží, hřeje,

rtem sestry volá, písní matky pěje

a srdcem ženy, činem Češky hlásá,

že stará českosť v naší krvi jásá,

že v naší hrudi plamen svatý budí,

bok někdy robský mečem práva pásá

a světla, pro něž s plesem stokrát mřela,

zas vydobývá, rekovná i vřelá!

To vše, co nejvyššího vzývá člověk,

má v moci žena česká, měla po věk!

Ó Češko! Kdybys dech i žití vzdala,

zda lze ti splatit láskou, v žertvu vzňatou,

to žezlo stkvostné, korunu tu zlatou,

ten krásný úkol, jejž ti Vlasť tvá dala?