DO DNŮ NEPOHODY

Když tento zeměpás, dřív mírný

podzimně jarní dech,

nás pozavírá do mučírny

a řádí v tupostech;

když jih a sever záštím křiví

svou neurvalou tvář

a život náš, kdys položivý,

zas tuhne na žalář;

v bolavý nerv když zasekne se

zběsilý štěkot psí,

sychravá mha se v spáncích třese

a s nebes mdloba mží –

co zbývá, s línou beznadějí

když střemhlav páří se žal?

Kousnout se do rtů, až krvácejí,

svou sudbu znát i posedlost její

a sloužit dál.