Do Emaus.

Má duše, věčna do Emaus je cesta nedaleká, –

nuž co tě, smutná duše, rci, co tě přece leká?

Mne cesta, Bože, neleká. Však co mně síly vzpruží,

když cestou nikdo ke mně se v lásce nepřidruží?

Zdas uvážila v hoři svém, co u cíle tě čeká?

Bůh pravdy chléb a smíru tam láme pro člověka.

Já za tím chlebem pospíchám, – jen co mě cestou vzpruží,

když ke mně nikdo, nikdo se s láskou nepřidruží?

Zřím v pláči nazpět: nadějí tam hroby zapadají,

zřím s vírou před se: nové již tam se otvírají.

Když Bůh mi po bok nestane a dál mne neprovodí,

ať aspoň srdce pošle, co samo žebrem chodí.

To láskou žehná-li a dělí tvrdou žití skývu,

já cestou půjdu šťastna v tom lásky světlém divu.