DO HROBU.

To tedy tvá ta zahrádka je,

již v blouznivých jsi viděl snách,

leč bez té písně v korunách,

jíž pro den zašlý slavík lkaje,

svou družku v spánek kolíbá.

To tedy květy tvé, z nichž v plese

svatební vínek dětských her

jste splétávali v podvečer,

to vínek tvůj, jejž tobě nese,

tvá družička jej nese ti.

To sladké tvé je poupě tedy,

jež mrtvá třímá tvoje dlaň,

ta ruka bílá... a kdy naň

jsi hledíval, se ptával’s bledý,

je komu, komu, komu dáš.

A my je zatím tobě dali,

v tu hlubokou a svatou tiš

tak na věky kdy odcházíš –

a květy těmi obkládali

jsme v pláči spící hlavu tvou.