Do hrobu.

Když k tobě přichvátal jsem beze snů již spící

já, přítel jediný, co zbyli k hrobu ti,

muk stopy hledal jsem na průzračné tvé líci

a na rtů prosby stín či kletby strnutí...

Nic. Zádumčivý klid byl v ubledlé té tváři,

ni čelo mračivé ni zakřivený ret,

jak v půlnoc hlubokou kdy siný měsíc září

na cesty zaváté, na širý sníh a led.