Do knihy na Ryzemburku.

Vítán buď a zdráv, kdo na své pouti

k těm zavítáš čarným končinám,

bolestem kdo touže uniknouti

ve Šumavin vkročíš velechrám,

kde zněl ondy předků chorál svatý,

nesoucí se dálných po chlumech,

kdy říš Ottů chrlila své katy

v povltavské nivy krásných Čech,

kdy lid český, tábor lvův a lvic,

na výšinách kolem Domažlic

mečem práv svých Pýše hlavu srub‘,

až jak divě zmetešená řeka,

která rozlíceně krajem těká,

utěsnána zrudla u Všerub.

Vítán buď a zdráv! Zde sil svou duši;

není těžkých útrap posud dosť,

za soutěskou – slyšíš, jak to buší? –

meče kuje dravčí hotovosť;

chystáť zradu... Tuž se, česká paži,

nežli s horských přivalí se cest,

nedej zhubit ráje zlobou vraží,

chraň těch krajů každou ratolesť,

a – nechť kmet jsi, muž neb jonák mladý,

nechať útlá žena – v práva šiku

s duší vřelou vpiš se s námi tady

v nové řady božích bojovníků!

Vítán buď, zdráv z nadšení pij vína,

křídly ducha udus rodný svár,

nežli supi od Sprévy a Rýna

v srdce vlasti vetnou ostrý spár;

na pomoc než lačné vezmou vrány,

krev by střebaly jí z ňader rány,

a Čech strádal, vlastní rod svůj moře,

jako po nešťastné Bílé Hoře!

Neústupně jako horské valy

stůjme všickni, bratři, zas a zas,

krev, již za vlasť obětí jsme dali,

vzejde sluncem světu na úžas,

aby zlíbalo tu zemi krásnou;

nechať světa národové žasnou,

jak lid český vznáší ze propasti

svoji věčnosť láskou k svaté vlasti!