DO KOSTELA....

Klikatou cestou ve prachu

děvčata vesnická jdou...

líce jich – květy kol na lukách,

krok jejich – taneční hrou.

Veselá barva kroje vlá,

k veselí dráždí tě v ráz...

jak bys’ se po letech zadíval

dědiny rodné na obraz.

Děvčata vesnická, zdraví zdroj,

na lících šibalský smích.

Bože můj, jedné z nich ublížit,

smrtelný byl by as hřích.

Do chrámu cesta vede je

– neděle slavný je den –

Rodičku Boží poprosit,

starý by splnil se sen!

Hocha má každá milého

– na vojně v zákopech dlí –

celičký dneska růženec

každičká z nich se pomodlí.

„Aby byl šťasten, aby byl zdráv,

střela kéž nestihne ho!“

Kde by si srdečko vynašlo

hocha tak mileného?

Maria klidně na ně zří,

Maria rozumí všem...

Kývá jim, sladce se usmívá,

ret i když zůstává něm.

Do srdce každé z nich dívá se

na ruce s Ježíškem svým,

s každičkým plesá plesáním,

truchlí se srdcem bolavým.

Do hrudi balsám vonný dá

a srdce potěší zas...

Maria, Boží Rodičko,

od všeho zlého chraň nás.

Přimluv se u svého synáčka,

pokoj ať zaletí v svět...

světem ať celičkým zavoní

míru zas líbezný květ.