DO LUŽICE

Lužice, Sestro! vstaň ve svojich dětech,

vstaň, vzbuď se! svitl už Svobody den,

nevidíš, kolem jak všecko je v květech?

s bolestných víček slz setři zlý sen!

Morava, Slovensko, Čechy se bratří,

oživla Polska, prost Jugosláv, věz;

v jejich ples jeden hlas ještě jen patří:

tvůj schází, drahý. K nám! strhej tu mez!

Dost bylo žalu už, rozpal se v činy,

okovů otrockých rozbij ten kruh;

květ růží zapleť si do trnoviny:

pomohou bratři tví, pomůže Bůh.

Tolik šlo Proroků po tvých už krajích,

i Mučňů! poslední Čišinski, kněz;

ještě hlas jeho zní v dědinách, hájích,

slyš: Matko, Matičko, mdlobu svou střes!

Nelze už váhat přec; nechať se zvednou

děti tvé, rozšlapou odvěkou léč;

v pasu tě obejmou rukou svou jednou

a druhou zamáchnou spasný zas meč!

I na tvé hroby už Vzkříšení klepá,

roztrhni v kusy svůj smuteční šlář,

Svobody nevěsto, Lužice lepá,

oblec se v Svobody slunečnou zář!