DO MÉ SAMOTY...

Do mé samoty dálných fanfar zní břesk,

do mé samoty temné dunění zní.

Zrak, sluch napínám – ne, ne! Tichý jen lesk

našich krajů zřím, jež jak v poledne sní.

Slyším doznívat píseň s polí a cest,

hovor zapadlých vesnic zaléhat v nich,

malý, loudavý život všech našich měst,

naší přelehké mysli povrchní smích.

Slyším emfasi vůdčích řečí a gest

a hned chechtot jejich u plných mis;

slyším proroky mluvit – ký to však rys,

zrak pln žluči, jich láska mstivá že jest?

Vidím chorobou naši vůli se třást,

život bezhrdý jako v podnájmu žít,

v kultur odpadcích jako mouchy se pást –

Bože, proč nechceš do nás bronzu zas vlít?

Do mé samoty dálných fanfar zní břesk,

do mé samoty temné dunění zní.

Nevím, co mne tak svírá úzkost a stesk;

nevím, co se tak srdce neklidem chví.

Jako před bouří bývá vlaštovek roj,

plachá mysl je má – blesk náhle kmit tmou –

slyším volati hlas – kdos burcuje v boj:

„Stav se do řad a zapal pochodeň svou!“