Do mládí zpět.

Ach, v horách dlívám – lesa blíž,

kde zapadlá je v sněhy chýž...

Nad stříškou měsíc spřádá sen –

já, mladý hoch, zřím z okna ven.

A jizbou vane blahý dech,

mráz kreslí květy na oknech.

Můj otec, matka – všecko spí,

jen v duši mé se touha chví:

Jít z úzké jizby v širý svět,

v něm zůstat, nepřijít již zpět.

V něm tolik krásy, štěstí jest; –

všech pohádek to hlásá zvěst.

Což by mně máť, což otec přál! –

Já v dál bych na ně vzpomínal. – – –

Jak rád bych dnes, ten poznav svět,

šel k mrtvé matce, k otci zpět!

Jak přál bych si, by drobný sníh

se v prudké chumelici zdvih’

a nad střechu až zavál chýž –

a já z ní nemoh’ nikdy již.