DO MROUCÍCH ČERVÁNKŮ...

Do mroucích červánků se dívám, jak můj zvyk,

a srdce ouží se a vlhne oko v mžik.

Co zlatých hradů tam, co beránků a vln,

co květů báječných, kterými azur pln!

Jak náhle týčí se a hroutí, splývají,

z nich známé postavy a tváře kývají,

snů mladých fantomy, naděje ztracené,

mdlým leskem vzpomínky jen slabě zlacené.

To trvá vteřin pár a vše to zmizí v let,

kol stoupá šero již, tma zvolna halí svět.

Ó matné reflexy! Ó svity prchavé,

se chvící na desce mé duše mlhavé!

Snad vkládám do vás víc, než těkavý váš tvar

tam hostí, setkaný jen z ozářených par?

I ve vás prázdnota jak dávno v srdci mém!

Jste světla posledním jen chvějným odleskem,

jež brzy uhasne jak v duši mé ta zář,

z níž tká si obrázky mdlý pěvec samotář.

Jej zahrne též tma, jak slední zhasne jas...

Snad proto, červánky, tak dojat zdravím vás!

Cos v mracích dohořívá... Snad mroucího dne krása,

snad všecky naděje, sny mládí, nadšení?

Cos při tom v duši zpívá, mně zdá se, že to jásá,

jak nejvíc voní květ ve tichém setlení.

Tam plný purpur jest a dole již se stmívá, –

cos v mracích dohořívá...

Cos v tobě dohořívá, má duše unavená,

to jistě naděj tvá, tvé sny a nadšení,

čím skutečnost tě zrývá, čím sklamala tě žena,

čím chřadlas v skleníku své touhy, v šílení.

V tvých zpěvech purpur plá, však v tobě již se stmívá...

Cos v mracích dohořívá.