DO NEJVZDÁLENĚJŠÍCH ZAHRAD.

Do nejvzdálenějších zahrad

za nejčarovnější křivky paláců a chrámů

slunce odešlo a zavěsilo na hrad

zlatých korouhví a v rámu

oblak zvolna zhasínalo.

Všecko zhasínalo,

jako plamen, zrozen dohořet,

jitro, které večerem se stalo,

Srdce žár, jenž v temné vášni kvet’.

Modří motýli se snesli soumrakem

na řeku a střechy, tiše zněly hrany

s věží od života odloučených,

pluly větrem dozpívány

s perleťově šedým oblakem

do nejvzdálenějších zahrad.

Z oken otevřených

zapomenuté se písně chvěly,

lodi pohnuly se, tmavý břeh –

pohřížený ve stínech a snech –

nehlučně a vážně opouštěly,

ověnčeny luny zastříbřenou ratolestí,

mlhy bílým květem;

mizely jak přelud Štěstí

do nejvzdálenějších zahrad.

Prostor okřídlil se milliony světly,

rozptýlenými světem,

touhy do šílených objetí se spletly

v nesmírný, omračující klid.

Naše duše odcházely veliký Sen snít

do nejvzdálenějších zahrad.