DO NEMOCNICE.

Z Lublaně v lednu rychlíkem

– mám zraky mdlé a tupé –

s hořícím, planoucím doutníkem

odjíždím, zahalen v coupé.

Kouřil jsem líně doutník svůj,

v duši jsem obraz chytal

z myšlének, které se táhly v sluj

a z té se rýsoval špitál!

Signály slyším venku znít,

už přejeli jsme hory,

a teď se začíná zvolna tmít,

coupém svit rozlil se sporý.

Perrony! Světla! Dýmu čmoud!

Zastávka! V stromech to zalká!

Dvéře se otevrou! Vzduchu proud!

V bílý plášť schovaná dálka!...

A já bych třeba věčně jel

přes hory, temno lesů!

Nyní bych zapomnít na vše chtěl,

i na bouř, v hrudi již nesu.

A chtěl bych zmizet všem, ach, všem,

letem tu dálku měře!

Zavrou se za mnou však s rachotem

již záhy špitální dvéře!

Pak zahrčela drožka tmou

blíže k těm vážným věžím!

– Ztratil jsem všecko, i naděj svou,

– deváté číslo – já ležím...