DO NOCI...

Do noci světlo kmitá

z nizoučkých oken tmou,

skučící vítr kvíle

naříká dědinou.

Ledovou dlaní hází

sníh nízkých do oken,

tam v jizbě všichni žijí

jakýsi těžký sen.

Tam matka v žalu chodí

a jako bez duše,

do noci naslouchá jen,

jak v zlé by předtuše.

Den celý jen se modlí

a bohu žaluje,

a dcera plátno bílé

slzami svlažuje.

Na bratra myslí v poli

a v noc se zadívá,

tam bouří vichr divě,

a děs jí zachvívá.

Za stolem otec sedí,

má hrdé čelo hor,

a v zachmuřeném zraku

stajený jejich vzdor.