Do památníku mladému básníku Krasoslavu Skřivánkovi, příteli svému.

Vážný Krkonoš jak u svítání –

slunka zář kdy na něm spočine,

v růžný háv své týmě zavine,

věnčen borem – ku slunci se sklání:

Tak i já v bratrském dnes Ti přání

dávám věnec, jejž Ti uvine

dobou – srdce milky nevinné,

v stálém Krasoslava milování!

A však vidím zdobnější též kvítí,

které, až se v věnec uvije,

na tvé skráni jednou má se skvíti:

Písně jsou to, jež tvé srdce pěstí,

jež Ti, bratře, máti Čechie

volí vděčně na tvou hlavu vznésti!