DO PAMÁTNÍKU PANU ***.

Chceš-li být velikým,

rozmilý synáčku,

nejprve rozsekej

na cucky, na dračku

kde koho kol,

na místě pera hleď

raděj’ si obušku,

jednoho z básníků

po druhém na mušku

hezky si zvol.

Jednomu po druhém

vytahej za uši,

nic na to nehleď, že

strkat se nesluší

do všeho nos.

Hlásej to po vlasti,

do měst i v dědiny,

ty že jsi v národě

sám pouze jediný,

největší kos!

Všem, synu, nakašli

na talent, na práci,

rci jim, že dokola

samí jsou hlupáci,

že jako věž

hloupost jich velká je –

všem nadej po chuti,

rci, že jsou kreténi,

blbci či mamuti,

zkrátka, co chceš.

Z domácí produkce

zbahnělé, vychudlé,

všecko, můj synáčku,

rozsekej na nudle,

jakoby smet’,

nestyď se, básníkům

házeti pod nohy

titule, jakož jsou:

stupidní, ubohý

analfabet!

Francouzská slovíčka

míchej si do řeči:

„Eh bien!“ – tím zjednáš si

vážnosti největší

u druhů svých!

Všemu, co české je,

přišlápni na paty,

pro to měj, synáčku,

svůj Hrdý, Vypiatý,

Vysoký Smích!

Všude se zablýskni

moudrostí zelenou,

piš o svém Umění

velikou písmenou –

nutná to věc,

všem nadej ostatním,

a hlásej do světa,

žes v Čechách Jediný

Moderní Poeta,

Nadumělec!

Sebe jen především

stále měj na mysli,

na soudu budoucna

jiní jsou závislí –

hloupý to krám!

O sobě převlídně

pochvalné recense

do Zeitu do Vídně

napiš si sám!

Opisuj z Verlaina,

že to až hanba je,

šosák jen řekne ti:

„Na tyhle šalmaje

jiný už hrál...“

Ty nedbej filistra!

Ať bloud se vyděsí,

řekni mu vznešeně,

že ti dal koncessi

sám svatý Graal...

Vůbec, můj synáčku,

tebe nechť neláká

nic z toho, co snad je

ozdobou šosáka,

mamutích stvůr,

vždy pyšně ke hvězdám

čelo své pozvedneš –

to, o němž praví se,

že vždy je lepší, než

poplužní dvůr...

Básníky ostatní

rozsekej na kaši,

rci, ty že’s jediný,

kterýž nám přináší

zázrak a div –

co psáno před tebou

veršem i ve próze,

to že je všechno tak

dětinské uboze,

že’s na to pliv’!

Řekni, že přicházíš

s koncessí, tupý lid

ty Sám a Jediný

povznést a umravnit

jak Mesiáš...

Vzhůru již, synáčku,

osedlej Pegasa – –

– – Pozdě si vzpomínám,

že vlastně, u ďasa,

všecko to znáš!

Vždyť, co tu zbytečně

radím ti, dávno víš –

důkazem toho je

činnost tvá, nanejvýš

velkolepá...

Dík, že jsi pohleděl

i na mne ve hloubku

té nicotnosti mé –

však pro dnes, holoubku,

adieu, pá!

Dál jen piš o sobě,

čím jsi v náš chudý věk,

že’s Velký, Jediný

Nadbásník, Nadčlověk,

Nadideál!

Dovol mi, Vznešený,

prostě ať řeknu ti:

Zdar, čacký jinochu!

– Tak! – A teď po chuti

nadávej dál!