Do památníku.

Ó nemysli, čas prchající

že blaho tvoje zachvátí,

ty poklid v srdci, úsměv v líci

se nad hroby uč doufati!

Ten nikdy mnoho nevykoná,

kdo jen své slzy počítá;

ty v činech svých buď růže vonná,

jež vůni svou všem poskýtá.

Viz přírodu! Ta věčně žije,

jen srdce sobců kamení,

nám v žíly z její hrudi lije

se krása, síla, nadšení.

Nám volnosti zvěst není bájí,

nám pravda nespí v domněnkách,

vždyť bůh, který žil dříve v ráji,

teď trůní v našich myšlénkách.