Do polí!

Zas po čase do polí vyšel jsem,

dal výhost šedivým hrobovým zdem,

a z hluboka oddechl sobě.

Jak znovu zrozen jsem krunýř svůj strh’,

jak dítě se k matce přírodě vrh’,

svůj smích i pláč dětský jsem našel.

Tu sladký mne ovanul, tajemný dech,

až krev se mi rozchvěla v žilách všech,

jak první májové deště.

Já nevěděl, vůně kol spanilá

zda ze srdce mého se rozlila,

či niva jí okolní dýše.

Tu létali ptáci, zněl jejich křik

a skřivánek se zpěvem k obloze znik’,

jak stříbro ten zpěv kanul dolů.

Hmyz kolem se rojil, u nohou myš

si kořist vlekla v drobounkou skrýš,

a cvrček si šumařil v trávě.

Kol obilné vůně oblak táh’,

to zrající chléb byl, v modlitbách

se tvořil a nabízel s plesem.

Já usednuv na mez jsem zapad’ v lán’

jak od moře širého přikrýván –

tak utonout – jaké to štěstí!

Tu svlačce se bělely závějí

a chrpa se modrala v naději,

i koukol si spokojen kvetl.

A rudý mák houpal se, smál se, smál:

„Já větší jsem, větší nežli král –

vždyť řekl to On – sám Ježíš!“

A mně bylo blaze tak – nikde žal –

já v přírodě boha jsem nalézal,

tak mrtví jen cítí to štěstí!

Má duše uletla, svatě sníc.

Než modlitba, více bylo to, víc,

a Kdos děl potichu: „Amen!“