DO PRÁCE.

Sluníčko ještě dospává,

kraj mlha halí sychravá,

slyš, hutě hučí v dáli,

les komínů ční nad poli,

černými přes ně chocholy

kouř k obloze se válí.

Je jitro práce, a již jdou

vojáci její cestou svou,

kočárek matka tlačí.

Kdo děcko ono zkolíbá,

kdo líčka jemu zulíbá,

až probudí se v pláči?

Máť bude k strojům hleděti

víc nežli k svému dítěti,

a otec pod zem sjede;

kočárek bude v koutku stát,

a táta bude vzpomínat

na svoje děcko bledé.

Snad poplašný pak zazní zvon,

a z hloubi dechne smrti ston,

zda často dost tak není?

Jaké to bude v chvíli té,

poupátko sotva rozvité,

tvé hrozné probuzení?

Co třeba bude polibků

v tvou odstrčenou kolíbku,

mé dítě, bys se smálo!

Co lásky velké, hřejivé

v tvé příští žití truchlivé,

když pořád jí tak málo!