Do školy!

Ven z okna patřím; ve kraj širý

svým křídlem šlehla vánice,

sníh ženouc bez hrází a míry

v před, v před vždy divokými víry –

oh! bude sanice!

V tom slyš! už pod mým oknem dole

smích jasných zvonků hlaholí –

hoj! tichým chvatem v bílé pole

tím sněhem jako na gondole

již plujem do školy!

V zad letí hory, letí lada

i obrys bílé vesničky;

mně na hruď klesá hlava mladá

a teplou píseň sobě skládá,

v ní zvoní rolničky.

Má duše naslouchá těm krásám,

v snech sladkých dřímá unyle;

v nich blahem tonu, zpívám, jásám –

už s kožichu sníh bílý střásám,

jsme šťastně u cíle!

Jdu do světnice; ač se směji,

přec chlad mé líce pokrývá,

mně vstříc se dítky blahem chvějí

jak šípky, vítr ze závějí

kdy jimi zakývá.

Dlaň moje v druhou hlasně klepla,

teď zbožný pozor na rtíky!

Tu na mne šlehl oheň tepla,

kdy celá škola ručky sepla,

zrak jako uhlíky!