DO SVĚTA ŠIRÉHO. (I.)

Zde z malé české role

ve skrytém světu dole

jak zvonec v lesní hluši

zní ztracený můj hlas;

a přec bych za Šumavu,

za Sněžky bílou hlavu

rád tisíceré duši

svůj poslal družný vzkaz.

Ó, sláb je na tu dáli,

a kde by došel chvály?

Sám hlahol jeho řeči

by zlobný budil smích;

vždyť slyším s oné strany

jen záště ryk a hany,

chřest mečů kutých k seči

a pout nám chystaných.

Však hrdý smích ať řičí,

ať nenávist tam syčí

a schýlit do poroby

své šíje velí nám –

vím jistě: jsou v tom tlumu,

kdož jinou snují dumu,

kdož touží z temnic zloby

ve světlý lásky chrám.

Snad řídcí tonou v davě,

mrou hlasy jich v té vřavě,

leč vím: ve stejné tuše

tam soudruh nejeden

při noční lampě s knihou,

nad kyprou pole ryhou,

i v dílně pilno buše

můj sdílí drahý sen.

Nuž, neznámí vy druzi,

vy téhož božství sluzi,

mí bratři duchem, citem

tam v modru dalných niv,

za Sněžkou, za Šumavou,

Alp sněhem, stepní travou

a všude pod blankytem,

kde lidsky člověk živ:

Vám do branného víru

připjatou na šíp míru

svých veršů chudou kytku

šlu, básník bez jména.

Nechť cíle nedoletne,

jen s posměchem se střetne

a pro vás bez užitku

ať zvadne ztracena:

Snad přece z její troli,

kdes pošlapané v poli,

se ujme zrnko, časem

tam vzejde primulí,

až v zimní kraje ledné

máj vytoužený shledne

a nové doby jasem

svět zajde minulý.

Kdož v různém světa luhu

sen stejný chováme,

dluh po boku spějme druhu,

my vojsko neznámé!