DO SVĚTA ŠIRÉHO. (II.)

„Také ty juž opsky jmelím

ježatý si věnčíš vlas

s hejnem věštců omrzelým,

kterým náš se hemží čas?

K talárů jich sešlé třásni

mísíš ještě čamaru,

s rájů příštích starou básní

v divné řeči barbarů?

Haha! Nemám řízy věští,

ale slovům uvěř mým:

Blouznění, jímž leb ti třeští,

rozplyne se v mutný dým,

tvoje vzdory trpasličí

srazí mohutný náš meč,

vítězný náš příval zničí

plémě tvé i tvoji řeč.

Přes nárůdků rabských šíji

k metě své náš půjde rod,

dobouří až po Adrii

jeho všedrtící chod,

nezadrží odpor žádný

příboj hromných jeho sil,

trůn mu kyne světovládný,

o němž Barbarossa snil.“