DO SVĚTA ŠIRÉHO. (III.)

Ne tvému pěji sluchu,

ó, hrubé síly duchu:

Máš ještě moc a vřavou

as mnohou zděsíš zem;

leč za tvých drábů mrakem,

tvým zkrvavělým znakem,

již bílou pod zástavou

se sbírá jiný tem.

Nechť tvůj i mudřec lhavý

ty hrozné laury slaví,

jež v bezdnách cizí bídy

rvou sobě katané,

ten odkaz doby mračné,

bouř’ zloby krvelačné

a z lebek pyramidy

na nivě zdeptané:

Též u vás jinak cítí

již mnohý, rot se štítí,

jež lidská všechna práva

pod hrubou kloní pěst;

již národa mu blahem

a silou není, vrahem

být slabších, zbojců sláva

a jařmitelů čest.

Tu novou četu junnou

svou družně vítám strunou,

z těch míru paladýnů

mi vzejdou přátelé;

již na všech stranách světa

náš bílý prapor vzletá,

vlá k Odře též a Rýnu

i k Alpám vesele.

Kdož v divý zápas rodů

mír voláme a shodu,

ó, v surovém tom hluce

přes plemen rozbroje

již stiskněme si ruce,

my vojsko pokoje!