DO SVĚTA ŠIRÉHO. (IV.)

„Pravdu díš. Jak přízrak noci

bledne, mizí v zašlý mrak

divá sláva zbrojné moci,

lidstva dávný vlkodlak;

věřím s tebou, že již spěje

k mátohám věk přežilý,

národů kdy řídil děje

krvavý meč násilí.

Sousedy své za paroby

nezdeptá již silný kmen,

ale přec i světlé doby

vyplní můj vzletný sen,

měkkým poutem volné shody

bez panství a podruží

pro zisk obou slabé rody

k mohutnějším přidruží.

Hleď! Tam v Novém světě volném

různých plemen různý hlas

na kolbišti práce spolném

v jedné řeči splývá svaz;

tak i zde svou vnitřní silou

mocný rod můj vyspělý

zbraní ducha ušlechtilou

slabé vše si přivtělí.

Trety, jež jí v letu brání,

hlaholy a písmenky,

smete velkolepé vlání

jednoticí myšlenky,

k mohutnějším drobné celky

samoděk se přivinou,

v dějin cíl vše spěje velký:

v lidstva obec jedinou.“