DO SVĚTA ŠIRÉHO. (IX.)

Ať kdekoli se vznese

vaz deptaný, a pne se

po právu, po svobodě

z pout lidská pravice,

tam srdce mé se chýlí,

tam vroucí souhlas pílí,

boj svatý v družné shodě

má vítá zdravice.

Jak všechna pouta tříští,

snad ve chvilce juž příští

i s tvojich útlých rukou

je smetne doby let,

ó, družko s něhou vroucí

v boj žití s námi jdoucí,

jež svou nám chystáš mukou

vždy nový rodu květ.

Jak těla různé tvary

i mysli jiné dary

zvlášť muži, ženě dává

již sama příroda;

leč teprv ráz ten dvojí

se v celek lidstva pojí,

jich obou stejná práva

a stejná svoboda.

Jak na společném dílu

svou nejlíp zkusit sílu,

část každá v rovném volném

si najde zápolu;

své hajtež každá sobě,

však svorně jdětež obě

ve svazku lásky spolném

dál k lidstva vrcholu!

Kdož v divý zápas rodů

mír voláme a shodu,

kdož zříme lidstva metu

v jich volném různém květu,

kdož máme blahověstí

všech bratří rovné štěstí –:

ó, stáhněm rabské kruhy

též s paží sestry-druhy,

ať s námi v boj se ztuží,

jejž stejně hlásáme,

my tábor bez oruží,

my vojsko neznámé.