DO SVĚTA ŠIRÉHO. (V.)

Kdož budoucna zří šerem,

kým půjdou věky směrem?

snad v kruhy stále větší

směs tíhne národů,

cit zhasne k rodu vřelý,

svět vlastí bude celý

a jednou zavzní řečí

kdys po všem obvodu.

Leč dokud city ony

jak drahých vísek zvony

ze zraků blaha slze

a stesků loudí nám,

že nezanikne vnuku

vděk mateřského zvuku

ni v příštích věků mlze,

tu vroucí víru mám.

Ač vidím slabé sněti

kdys mocných kmenů tleti,

přec ve mnohou se lije

zas bujné mízy tok:

žár smělý v oku junném

tam na Rodanu slunném

šik felibrů se bije

za sladkou „lenga d’oc“.

Vlam onde volná smělo

po právu svém; zde čelo

Ir porobený vznáší,

a hrdě vstává Fin;

pod vlastní znak své syny

duch sbírá Ukrajiny –

květ nový všude raší

ze souší, rozvalin.

Čas nový, ušlechtilý,

bez meče, bez násilí,

rci, jakým zpáčí stavem

ten jarobujný proud?

Zda národy, jež cítí

nezdolnou vůli žíti

a sílu v těle zdravém,

do mrzkých vkuje pout?

Rod věrně k sobě lnoucí,

svou cestou pevně jdoucí,

nechť počtem slabý, duchem

je vřelým silen dost,

by v osvětném též boji

si chránil barvu svoji,

by práce zdárné ruchem

žil po svém, kvet’ a rost’.

Ne světa stejnost šedá

jest vrcholem, jejž hledá

má naděje, má víra

na konci našich cest;

jest pestrost znakem žití,

šeď skonem – různo zníti

vždy lidstva bude lýra,

zem’ barvou sterou kvést.

Vím jistě, že mám druhy,

jimž májové jak luhy

věk příští vesel září,

sta různých květů houšť;

jimž svítí v mladé kráse

a nudně neslívá se

v tón jeden, šedo stáří,

a v chudotvárnou poušť.

Kdož v divý zápas rodů

mír voláme a shodu,

kdož zříme lidstva metu

v jich volném různém květu,

kdož řečí mnohozvukou

cíl jeden hlásáme –

ve stisku bratských rukou

v před, vojsko neznámé!