DO SVĚTA ŠIRÉHO. (VI.)

„Neslyšíme ve tvém zpěvu

strunu chudých, strunu svou,

my, jichž ruce v bolu, hněvu

okov zrezavělý rvou,

my, kdož věky beznadějně

stírali s čel kleslých znoj

a teď všemi řečmi stejně

ohlašujem křivdě boj.

Vodili nás krve mořem

za řeč, víru, otčinu,

plnili jsme děsem, hořem

porobenou cizinu,

doma pak se naši kati

o plen dělili a čest,

my jak dříve jařmem spjati

zkoušeli jich bič a pěst.

Ale posléz dav náš němý

zahřměl, okem hněvně blýsk’,

přes meze všech plemen, zemí

mozolné si dlaně stisk’,

povržené práce strojem

– kladivem svým – hrdě máv’,

žádá jedním burným vojem

lidské cti a lidských práv.

To ať haslo báseň zdraví,

velký cíl, jenž vede nás;

toť je k příští bitvě pravý

polnic břesk a bubnů ráz,

tato píseň písní hřímá

nad vše noty, které hráš –

hnětených kdo harfu třímá,

tenť jen sám je pěvec náš.“