DO SVĚTA ŠIRÉHO. (VII.)

Vám příští doba patří,

vy odstrčení bratři,

před vámi věkovité

se chvějí prestoly,

již dopola se svezly

jich zlaté věnce s žezly

na skráně potem kryté

a v ruce s mozoly.

Když vládce klesá věkem,

zdaž velikým je rekem,

kdož budoucímu hoví

již chytře dědici?

Můž’ nízké spřádat klamy,

kdo, pro vás zápal samý,

jmen pro sebe tak loví

na lichot udici.

Jsou, kdož vám pro zisk slouží,

po chvále množství touží,

neb vašem na panýře

své heslo tyčí jen;

chce vašich užít davů,

kast vetchých boj a stavů,

i víra proti víře

a proti kmenu kmen.

Však nechťsi třeba chvíli

kmit bludičky vás mýlí,

jen vaší cestou svítá

zář šťastných lidstva met;

vám, pravé duši jeho,

díl hlavní patří všeho,

co lidským snahám skytá

a pracím tento svět.

Vlast bez vás vlastí není,

a národa vše jmění

má ve vás původ, celé

po právu patří vám –

ne pouze podíl skývy,

i květy z ducha nivy

i skvosty uměn skvělé

a hvězdných vidin chrám.

Nech rmut se zdvíhá chvílí,

cit každý ušlechtilý

z té vyjde burné pěny

bez kazu, úrazu;

vy věrně zachováte,

co lidské, dobré, svaté,

co pravé jesti ceny

ve věkův odkazu.

Kdož v divý zápas rodů

mír voláme a shodu,

kdož zříme lidstva metu

v jich volném různém květu,

kdož máme blahověstí

všech bratří rovné štěstí –

zlob starých bijme saně,

kast vetchých rozbroje,

my borci beze zbraně,

my vojsko pokoje!