DO SVĚTA ŠIRÉHO. (VIII.)

„Jiná-li též nevolnice

na tvé srdce nebuší,

jejíž jařmo – v cetkách sice –

nejstarší a nejtužší?

Jako žertva vyfintěna

v pohaně a bezpráví

družka vaše, sestra, žena,

vláčí okov rezavý.

S vámi rovně sudbu sdílí

člověčenskou, zemský dol

potem rosí v družné píli,

přírody zná krutší bol;

ale hrubý věk ji slabou

poddal druhu barbaru,

učinil ji muže rabou,

chtíčů hrou a rozmarů.

Je-liž duch jen mužské půle

všelidskosti výronem,

má-liž pouhé části vůle

celku zůstat zákonem?

Kde se o vše právo dělí

s volnou družkou rovný druh,

tam jen lidstva výraz celý,

člověčenstva celý duch.“