DO SVĚTA ŠIRÉHO. (XI.)

Táž hvězda, jež nás vodí,

nad vaší svítí lodí,

nechť třísní s hrůzy jekem

vln krvavých ji šleh;

vám za bouřlivou nocí,

kde v boji s děsnou mocí

vztek přemáháte vztekem,

týž kyne slunný břeh.

Snad mýlím se, snad není

čas dosud rozednění,

snad zla jen temné meče

zla temný zhrotí voj;

leč hruď má víru chová,

že již tu doba nová,

jež v ušlechtilé seče

jen světlou nese zbroj.

Kdys pouhým vroucím slovem

nad mučenníků rovem

všem Říma silám čele

vzplál Kristův jasný týn;

však jeho záře mdlela,

na tisíc let se stměla,

když v pěsti zkrvavělé

kříž vznesl Konstantin.

Duch nový nad Sekvanou

zved’ peruť odpoutanou,

a hrdě vzletly v nebe

čet volných zástavy;

však z hrdin republiky

Kors drábské zrobil šiky,

sklál volnost, národ, sebe

za vavřín krvavý.

Teď zbraní temna každou,

lstí, násilím a vraždou

již zhrdá v hloubi duší

věk lepší, zjasnělý;

teď pravda, rozum s citem

jsou oštěpem a štítem,

teď myšlenka je kuší

a důvod ocelí.

V před nekrvavou sečí

jde právo s ducha meči,

všech dobývá si říší

a mocí bezmeznou

již vniká k temná trůnu,

i v jeho vojska lůnu

za krátko k nebes výši

skráň vypne vítěznou.

Kdož v divý zápas rodů

mír voláme a shodu,

kdož zříme lidstva metu

v jich volném různém květu,

kdož máme blahověstí

všech bratří rovné štěstí

a šinem’ rabské kruhy

též s paží sestry-druhy,

však odmítáme každou

zbraň temna, úklad s vraždou,

a lidskosti jen zbraně

si kujem’ do boje –(

ó, podejme si dlaně,

my vojsko pokoje!